Za sluncem se v zimních měsících ubírá do exotických zemí rok od roku více Čechů. Někteří se na kontakt s cizími kraji dobře připraví, jiní doslova nesou kůži na trh.
Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají. A právě poslední jmenovaný kontinent působí na Čechy jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie. K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka, Čína a Vietnam,“ vypočítává docent (Rastislav Maďar), specialista na cestovní medicínu a odborný garant očkovacích center Avenier. „Tento region zůstává pro cestovatele relativně levný, dokonce levnější než Afrika.“
Asie má obrovské množství turistických oblastí a s jejich rozvojem v nich klesá i výskyt některých infekčních nemocí. Mnoho dalších chorob ale přes pokrok medicíny zůstává a pro zahraniční návštěvníky, kteří nemají potřebnou imunitu, představuje velká rizika.
Oficiální statistiky infekčních chorob, které si Češi přivezou z dovolené domů, o skutečném počtu cestovatelských zdravotních potíží nevypovídají. Na jedné straně díky rychlosti cestování přilétají turisté z nejvzdálenějších končin světa během 24 hodin, takže případná choroba s delší inkubační dobou propuká až po návratu domů. Na straně druhé mnoho nemocí prodělají cestovatelé během pobytu v exotických zemích, kde jejich potíže nikdo pořádně nediagnostikuje. „Určitě je u nás velká podhlášenost nemocí cestovatelů. Lidé svůj stav řeší často samoléčbou, pokud vyhledají místní lékaře, i ti léčí pouze příznaky bez odběru vzorků,“ říká docent (Rastislav Maďar).
V praxi to vypadá tak, že turista, který podcenil prevenci, vystavuje svůj imunitní systém v exotice obrovskému náporu. Ten je přetížen a více či méně úspěšně bojuje s nejrůznějšími infekcemi. Není divu, že je člověk po návratu vyčerpán a cítí se mizerně, často tak, že není schopen vyjít z domu. Cílená lékařská pomoc je ale těžká, protože od infekce už uplynula delší doba a lékaři obvykle nemohou identifikovat původce potíží. Odebrané vzorky již bývají negativní.
Očkování je základ mnohem dříve, než člověk sbalí kufr či batoh na cestu do exotiky, by se měl vypravit na konzultaci rizik za specialistou na cestovní medicínu. Infekční nemoci jsou totiž v rozvojových zemích, které zabírají převážnou část tropů a subtropů, stále nejčastější příčinou úmrtí. Každoročně se při návštěvě těchto destinací nakazí více nebo méně závažným infekčním onemocněním desetitisíce Evropanů a několik desítek z nich bohužel nákaze podlehne.
Zjistit si dostatek informací o místě pobytu a o prevenci zdravotních rizik by tedy mělo být samozřejmostí. Povinné očkování proti žluté zimnici, které některé země vyžadují, má chránit především jejich populaci, nikoliv zdraví cestovatele. Ten by si měl pro sebe zajistit jiná, nepovinná očkování. Není dobré čekat, že na ně člověka upozorní cestovní kancelář – ty renomované to sice dělají, ale jiné raději mlčí, zvláště u nabídky takzvaných „last minute“ zájezdů. Očkování vyžaduje pár týdnů, někdy dokonce i pár měsíců času, a tak si nechtějí odrazovat klientelu.
„Infekčních nemocí je mnoho a vakcín k jejich prevenci jen několik, proto by očkování na míru nemělo být nadstandardem, ale samozřejmostí,“ zdůrazňuje docent (Rastislav Maďar). „K přesnému posouzení situace musí znát očkující lékař nejen zdravotní stav cestovatele a jeho předchozí očkování, ale i přesná místa pobytu v cizině, způsob stravování, plánované výlety, délku a charakter pobytu, tedy co nejvíc detailů,“ pokračuje lékař.
Například pro nejčastěji navštěvovanou Asii je bez výjimky základem vakcinace proti virové hepatitidě čili žloutence A a B – a mimo nejvyspělejší oblasti, což jsou Japonsko, Jižní Korea a Singapur, i proti břišnímu tyfu. Zejména při plánovaném pobytu v přírodě, na venkově, při jízdě na kole či motorce, kdy hrozí útoky volně pobíhajících zvířat, nebo při dlouhodobém pobytu v exotice je vhodné očkování proti vzteklině.
Velké riziko přenosu meningokoků, pneumokoků, neštovic, záškrtu, černého kašle a v rizikové sezoně také chřipky zase přináší cestování v prostředcích hromadné dopravy, intenzivní kontakt s místní populací a pobyt na místech s vysokou koncentrací lidí z různých zemí a sociálních vrstev – tedy na letištích, nádražích nebo v hotelových lobby.
Žloutenka nakažlivější než AIDS. Pro cestovatele je výhodou, pokud již mají očkování proti žloutenkám typu A a B. „Tyto vakcíny tvoří takzvaný cestovatelský základ, protože ochrana po dokončeném očkování přetrvává mnoho let, a ostatní očkování se jen doplňují podle povinných vakcinací do vybrané destinace a podle aktuální místní epidemiologické situace,“ říká Daniela Fránová ze Zdravotního ústavu se sídlem v Plzni.
Žloutence typu A se říká „nemoc špinavých rukou“. Lidé se jí nakazí nejčastěji požitím jídla nebo nápoje kontaminovaných virem. Žloutenka typu A se vyskytuje na všech světových kontinentech, včetně Evropy. Žloutenka typu B se přenáší tělními tekutinami, lékaři proto hovoří o „sérové žloutence“. Hepatitida typu B je až 100krát nakažlivější než virus HIV! K přenosu stačí mikroskopické množství krve či jiné tělní tekutiny, které se dostane do těla cestovatele. Mezi nejčastější způsoby nákazy patří nechráněný sexuální styk, rizikové může být i ošetření zubařem či drobný operační výkon při úrazu.
Zcela bezpečná nemusí být ani návštěva kosmetického studia. Pokud si cestovatel dopřeje manikúru či pedikúru, i zde může dojít ke krvavému poranění a přenosu žloutenky typu B. To samé samozřejmě platí i u akupunktury nebo ještě rizikovějšího tetování či zavádění piercingu. Virus žloutenky typu B je navíc velmi odolný, v zaschlé kapce krve dokáže přežít týdny. Nakazit se tedy lze i sdílením ručníků nebo holicích strojků.
Očkování proti oběma zmíněným typům žloutenky lze provést kombinovanou vakcínou. Ta se očkuje třemi dávkami, druhá se podává za jeden měsíc od první, třetí za 6 měsíců. Po dokončení očkování je ochrana dlouhodobá, minimálně na 15 let. V případě nutnosti rychlého nástupu ochrany lze použít i tzv. zkrácené schéma, kdy se druhá a třetí dávka podávají v odstupu 7 a 21 dnů. Pro dlouhodobou ochranu je pak zapotřebí ještě čtvrtá dávka podaná v odstupu jednoho roku. Vybavte si lékárničku Zdaleka ne všem zdravotním rizikům lze předcházet očkováním. Součástí konzultace před cestou je proto i doporučení potřebného vybavení lékárničky, která by při exotických dovolených měla obsahovat například antimalarika, probiotika na prevenci průjmů i vhodné léky pro řešení trávicích potíží včetně rehydratačních roztoků.
Nezbytnou výbavou jsou repelenty, přípravky proti bodnutí hmyzem a požahání medúzou, moskytiéry, prostředky na čištění a přípravu pitné vody, minerály, hepatoprotektiva (prostředky pro ochranu jater) a další.
Mezi cestovateli se hodně diskutuje o antimalaricích. I když se cestovatelé nepohybují ve vysoce rizikových oblastech, neměli by nebezpečí této nákazy, přenášené komáry rodu Anopheles, podceňovat. Ročně totiž malárií, která se vyskytuje v téměř stovce zemí světa, onemocní na 500 milionů lidí a z nich dva miliony nákaze podlehnou.
Pokud se cestovatelé neporadí o prevenci malárie s odborníkem, mohou si na cestách samoléčbou snadno ublížit. Docent Maďar vzpomíná na svou pacientku, která v Indii neužívala pravidelné preventivní dávky antimalarik, ale když pak dostala horečky a průjem, spolykala během dne šest tablet antimalarika, čímž se naprosto předávkovala.
Správný postup ženy, která zanedbala prevenci, měl být jiný. Při podezření na malárii je třeba vyhledat lékaře, který z krve odebrané z bříška prstu stanoví přesně druh malárie a podle toho podá účinný lék. Polykání antimalarik coby první pomoci se doporučuje jen tehdy, když se cestovatel nemůže do 24 hodin dostat k lékaři.
Nespoléhejte na hvězdičky. Pětihvězdičkový hotel all inclusive je samozřejmě lákavou nabídkou relativně bezpečného pobytu v exotice. Důležité je ale slovo „relativně“. Jak upozorňuje docent (Rastislav Maďar), nedávno řešil případ paní, která se vrátila z luxusního egyptského hotelu se žloutenkou typu A a 50 lidí z jejího okolí kvůli ní bylo ve dvouměsíční karanténě.
Jedna věc je totiž čistota hotelu a druhá, méně viditelná, jsou zdroje potravin pro kuchyni či způsob života personálu. I luxusní hotel touží po velkém výdělku, a tak se může stát, že nakupuje potraviny od nejlevnějších producentů, tedy od nejchudších lidí na tržištích.
Zdejší lidé bohužel nemají v 80 až 90 procentech přístup k sociálnímu zařízení, řečeno natvrdo, nemají ve svém okolí ani „kadibudku“, natož toaletní papír nebo zvyk umývat si ruce, kterýma se pak dotýkají potravin. Na malou i velkou potřebu chodí kamkoliv. Následně přilétá hmyz… Přitom například už dvě stě mikrobů bacilární úplavice je infekčních – a toto množství moucha přenese snadno během jedné cesty od hromádky výkalů k potravině na tržišti.
Čistá hotelová restaurace ani upravený pracovní oděv recepčního, číšníka nebo pokojské negarantují, že nemohou být přenašeči nejrůznějších infekcí. Způsob bydlení a minimální hygienické návyky těchto lidí jsou na hony vzdáleny luxusu, ve kterém pobývají turisté.
„Jsem zastáncem cestování, exotické země jsou krásné a kontakt s domorodci, kteří bývají velmi přátelští, vás dobije energií,“ usmívá se docent Maďar a dodává: „Je ale dobré předejít co nejvíce zdravotním rizikům. Když se někdo v Asii nakazí úplavicí, už tam nikdy nepojede, protože mu bude zle, jen si na ten prožitek vzpomene. A necestovat by byla škoda.“
Autor: ZDENA LACKOVÁ
Zdroj: Lidové Noviny (16.1.2013)